Zásady kotvení:
Místo ke kotvení je nutné mít vybráno předem. Nejlépe dle mapy podle příslušné značky doporučeného kotviště. Např. "Male karte" ovšem obsahují jen poměrně malý počet takových míst. Vetší výběr poskytuje např. publikace "Jadranské pobřeží". Tyto mapy vycházejí ze slovinské kartografie a jsou přeloženy i do češtiny. Nicméně nejde o pravé námořní mapy. Jako mapový doplněk jsou ovšem výborné. Dalším velmi vhodným zdrojem je kniha ze spoluautorské kuchyně Jirky Zindulky "808 přístavů a zátok". Dalších publikací v češtině zatím bohužel chybí a tak nezbývá, než případně volit zahraniční zdroje.
Je víc než vhodné mít alespoň zběžně prostudované všechny možností kotvení v okolí plánované trasy. Často totiž můžeme být z různých příčin přinuceni použít jiného kotviště než se původně plánovalo. Typ dna lze rovněž obvykle vyčíst z mapy nebo průvodce. Při nižší hloubce lze typ dna identifikovat i vizuálně. Kotviště zásadně vybíráme podle možností samotného plavidla (tj. zejména ponor a délka) a aktuálního a předpokládaného počasí. Kotviště pochopitelně volíme většinou v závětrné straně. Jednak na něm méně fouká a nejsou zde žádné velké vlny, ale taky v případě nepozorovaného uvolnění kotvy není riziko najetí na břeh až tak akutní.
Kotvu spouštíme nejčastěji v postavení přídí proti větru. Pokud převládá síla mořského proudu, stavíme loď přídí proti proudu. Pomocník s ovladačem kotvy (pokud nejde o čistě manuální spouštění kotvy) kotvu nejdříve uvolní a dá znamení kormidelníkovi. Místo spuštění kotvy vybíráme pokud možno rovné bez travnatého porostu. Délku kotevního lana je potřeba volit pokud možno co nejdelší. Vždy mějte na paměti že loď se bude s největší pravděpodobností kolem kotvy otáčet, proto v kruhu, který bude loď kolem kotvy opisovat se nesmí nacházet žádná překážka nebo nebezpečná hloubka. Pokud tuto podmínku nelze splnit a povětrností podmínky do dovolují můžeme zvolit fixaci pomocí druhé kotvy nebo vyvázáním o břeh. Zároveň volte místo kotvení tak aby nedošlo ke křížení kotevních lan s případnou další kotvící lodí nebo přímo ke kolizi.
Po uvolnění kotvy dává kormidelník pokyn ke spuštění kotvy s nahlášením kotvící hloubky případně rovnou i potřebnou délku kotevního řetězu. Následuje lehké zařazení zpětného chodu (nebo se jen necháme unášet větrem, pokud má dostatečnou sílu, ale předpokládáme kotvení pomocí motoru. Je to vhodné i kvůli možnosti zjištění toho, jak kotva drží. Nastartovaný motor je potřeba mít i kvůli tomu, že kotevní vrátek má poměrně velký výkon a baterie by se mohla zbytečně vybít. Je rovněž vhodné pokud pomocník, který kotvu vypouští ukazuje rovněž rukou směr kam míří kotevní řetěz. Rovněž dává kormidelníkovi případné další instrukce pro spuštění kotvy.
Po vypuštění celé potřebné délky oznámí tuto skutečnost pomocník kormidelníkovi ten následně přidá trochu plyn až se kotevní řetěz začne napínat. Kotva se působení tahu zaryje do dna. Pokud se loď přestane pohybovat dozadu, víme že kotva je zaryta do dna a drží. Vyřadíme rychlost a vypneme motor.
Při vyvázání o břeh (kámen, kotva, strom nebo jiný fixní předmět) se nesnažte případně blokovat možnou cestu malých člunů, které jednak nemusí napnuté lano na pobřeží vidět, a jednak lano těsně pod hladinou můžu oběma způsobit zbytečné nesnáze.
Vytažení kotvy je energeticky ještě náročnější a je nejvhodnější pomáhat kotevnímu vrátku motorem a pohybem lodi ve směru řetězu. Zde je ukazování směru kotevního řetězu rukou poměrně důležitým faktorem. Začneme kotvu vytahovat vrátkem a zároveň se pomalu pohybujeme lodí ve směru kotevního řetězu. Dáváme pozor aby se kotevní řetěz nedostal pod loď. Až se nacházíme přímo nad kotvou můžeme vytahování řetězu kotevním vrátek na moment přerušit a kotvu vytrhneme zde dna pomocí pohybu lodě. Uvolnění kotvy je potřeba oznámit kormidelníkovi. Následně vrátkem vytáhneme celý zbytek řetězu a kotvu zafixujeme. V momentu, kdy se kotva objeví nad hladinou dávejte pozor, ať nemá možnost tlouct do přídě. Můžeme vyplout.
Druhy kotev :
Pluhová kotva
Pluhová kotva je charakteristická velkou přídržnou silou při relativně malé hmotnosti. Na jachtách to bývá nejčastější typ hlavní kotvy. Poměrně dobré přídržné vlastnosti si udržuje ve většině typů dna. Výjimkou je hustě porostlé travnaté dno, kde kotva nemá většinou možnost důkladně se zarýt do dna. Po vhození do vody dopadá kotva obvykle na bok. Následným tahem se zarývá do dna a narovnává.
Bruce kotva
Jde o variantu pluhové kotvy. Tvar kotvy umožňuje otáčení kotvy o 360° bez vytažení ze dna. Rovněž se podstatně rychleji zarývá do dna bez ohledu na to, jak kotva na dno dopadla.Jinak má téměř identické vlastnosti jako kotva pluhová.
Čtyřramenná skládací kotva
Levná, poměrně malá a skladná kotva. Na jachtách ve středomoří užívaná často jako druhá kotva. Pravděpodobně nejčastěji používaná kotva na malých člunech. Skládání / rozkládání zajišťuje posuvný otočný uzávěr (matice) - ve spoji čtyř ramen kotvy. Při kotvení dávejte pozor zejména na zajištění zápatky (pootočením), aby nedošlo ke složení kotvy na dně. Délka kotevního lana by měla být co největší, proto je nezbytné navázání všech dostupných lan relevantní tloušťky. Dávejte rovněž pozor na případné křížení hlavní kotevního lana a lana sekundárního. Často rovněž můžeme být omezení pohybem dalších kotvících jachet. Navzdory poučkám o kotvení je někdy výhodné držet kotvenou loď bez možnosti rotace kolem hlavního kotevního řetězu. Pro tento účel (pokud není možnost se vyvázat o břeh) je nezbytné vyvázat sekundární kotevní lano na zadní vazák. I zde je nutno zvážit několik faktorů. Zejména pokud je vítr silný je nezbytné držet loď přídí proti větru (v této pozici klade loď nejmenší odpor proti větru / vždy zvažte jestli je silnější působení větru nebo vln a slapových jevů. Zároveň u zadní kotvy (vždy kotva sekundární s předpokládanou podstatně menší zátěží) je nutno brát v úvahu, že i při krátkých trhavých náporech se začne posouvat po dně. V písčitém dně, klidné hladině a tomto způsobu mám otestováno kotvení při trvalém větru kolem 20 uzlů a loď se nehnutě stála (nicméně rozhodně to není důvod ke zrušení případných kotevních hlídek). Tuto kotvu lze rovněž požít jako druhou kotvu příďovou. Zde bych rád nechal konkrétní zhodnocení situace na vás. V praxi, pokud loď nemá vůbec tendenci otáčet se kolem kotvy (a ani nehrozí změna), je téměř nemožné nastavit stejnou délku kotevního lana sekundární kotvy a řetězu hlavní kotvy. Vzhledem k diametrálně odlišným parametrům se čtyřramenná kotva bude pravděpodobně podstatně více posouvat po dně a tím umožní křížení kotevního lana a řetězu. Zároveň pokus o překotvení sekundární kotvy může vést k uvolnění hlavní kotvy (Na sekundární kotvu raději nikdy nespoléhejte !).Přesto je to právě ona, která vám umožní strávit klidnou noc v úzké zátoce při rozumné síle větru. Poměrně se mi osvědčilo tuto kotvu držet raději napnutou (u vyvázání na zadní vazák). Maximálně to omezujete rotační pohyb lodě a tím minimalizujete pnutí způsobené akcelerační setrvačností jachty po poryvu větru. Vyžaduje to ale co nejdelší kotevní lano. V opačném případě je kotva spíše estetickou záležitostí bez reálné funkce.
Čtyřramenná kotva bývá obvykle složená v některém z prostoru pod sedadly v kokpitu a nebývá na ní fixně uvázáno žádné lano. Pro uvázání lana ke kotvě je dobré použít dračí smyčku s přídavným pojistným uzlem. Navázání samotných lan na potřebnou délku je možné např. rybářskou spojkou. Na málo stabilní uzly ("ve smyslu hlavně to nějak to uvaž!") by asi seriózní vůdce plavidla nespoléhal. Zároveň ale při vázání kotevního uzlu nezapomínejme, že uzel je potřeba rovněž opět ještě rozvázat.
Kotva Danforth
Lehká kotva charakteristická dvěma dlouhými kotevními pláty / rameny. Doře drží v měkkých typech dna a písku. Kotva se často používá na malých rekreačních lodích. Ke svojí hmotnost má celkově velmi dobrý poměr hmotnosti a přídržné sily. Kotvu se nedoporučuje na použití ve velmi měkkém dnu a na skalách. Na travnatém dnu má tendenci se sklopit.
Hřibová kotva
Název kotvy napovídá o jejím tvaru. Jedná se většinou o velmi těžké zařízení vážící několik set kilogramů. Používá se někdy na upevnění mooringu. Tvar kotvy nachází optimální uplatnění v měkkém dnu, ve kterého po zarytí velmi pevně drží. Jako kotva na lodi není příliš praktická.
Admirálská kotva
Tradiční kotva se dvěma rameny a příčkou, která po dopadu na dno nastaví kotvu do pozice, ve které se jedno rameno může zarývat do povrchu. Dobře drží v travnatém a skalnatém dně. Nevhodná do měkkých typů dna. Nevýhodou je rovněž velká hmotnost. Obvykle se používá pouze u velmi velkých lodí, zejména z důvodů hmotnosti.
Za informace děkujeme www.Euromarina.cz